Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhly téměř čtyři roky a člověku se ani nechce věřit, že je to skutečně tak dlouho, co vyšlo „debutové“ album „Unleash The Fire“ amerických RIOT V. Jenže čas je zkrátka konstantní veličina, které – slovy skladby „Black as Time“ slovutných CANDLEMASS – je úplně ukradené, co si myslíme my. A tak třebaže dojmy ze skladeb jako „Ride Hard Live Free“, „Take Me Back“ či „Until We Meet Again“ jsou ještě stále velmi živé a silné, uběhlo opravdu tak moc měsíců, po kterých jsme toho o těchto Američanech moc neslyšeli.
Proč je v předcházejícím odstavci slovíčko debut umístěno v uvozovkách, nemusím nejspíš sáhodlouze vysvětlovat. Po smrti Marka Realeho, muže, který stvořil a v podstatě „byl“ RIOT, v roce 2012, se zbytek kapely rozhodl pokračovat s novými spoluhráči a z úcty k jeho osobnosti si vetkl do názvu kapely navíc „V“. No a vydal zmíněné album, jež bylo tou nejlepší možnou reakcí na ztrátu obrovské hudební osobnosti a zároveň poctou všem těm rokům, kdy vedl RIOT vstříc světlým zítřkům a heavymetalovým dálavám.
„Angel´s Thunder, Devil´s Reign Heavy Metal Runs Through My Veins.“
Jak napovídá i refrén čtvrté skladby v pořadí „Angel´s Thunder, Devil´s Reign“, na novince „Armor Of Light“ není skutečně nutné hledat nic jiného, než poctivý těžký kov, častokrát s vymazlenými melodiemi a nebetyčnými výškami Todda Michaela Halla za mikrofonem. Vzor jedineční RIOT, samozřejmě, neboť skladatelský proces stále leží na bedrech někdejších Realeho souputníků Dona van Staverna a Mikea Flyntze, a to je zkrátka jasně slyšet (nepamětníkům na to konto doporučuji i znovu nahraný bonusový šlágr „Thundersteel“).
Oproti „Unleash The Fire“ se toho tudíž mnoho nezměnilo a kapela jede velmi solidní rychlostí (na pomalé skladby zde nevsázejte) po přehledně vyrýsované přímce z těžkého kovu, tu a tam jen lehce šmrnclé hard rockem, k němuž RIOT v minulosti rovněž tíhli. Povedený je zejména úvod alba, neboť až někam k „Burn The Daylight“ (mimochodem, zrovinka pěkně hardrockově načichlý štych) či „Heart Of A Lion“ (s opravdu úsměvným textem – schválně, o kom si myslíte, že asi tahle skladba je?) nemá posluchač příliš šancí k vydechnutí, jak moc a jak mocně to na něj RIOT V vybalí. Dále už je to pak na přeskáčku, jednou se v kovovém hledáčku blýská, až oči přecházejí (nádherně odlehčené vyznání „San Antonio“), jednou to v něm zase naopak téměř skomírá tuctovostí a nezajímavostí (paradoxně titulní skladba nebo „Raining Fire“) a ze všeho nejvíc to je tak napůl mezi oběma těmihle protipóly.
Myslím, že objektivně toho snad ani po RIOT V aktuálně nemůžeme chtít více, než „Armor Of Light“ přináší, obzvlášť když toho samozřejmě není zrovna málo a převažuje to pozitivní. A tak zbývá už jen dluh na poli živých vstoupení, který by snad už konečně měla kapela přijet splatit i k nám při příležitosti podzimního předskakování německým PRIMAL FEAR. Což je mimochodem pořadí postavené na hlavu, ale nebuďme pro začátek zbytečně nenasytní – Synové lachtana nám to, věřím, bohatě vynahradí.
1. Victory
2. End Of The World
3. Messiah
4. Angel´s Thunder, Devil´s Reign
5. Burn The Daylight
6. Heart Of A Lion
7. Armor Of Light
8. Set The World Alight
9. San Antonio
10. Caught In The Witches Eye
11. Ready To Shine
12. Raining Fire
13. Unbelief
14. Thundersteel
zhudobnena nevyuzita prilezitost... zvuk, nastroje a spev na jednotku, ale to podstatne chyba (skvele skladby)... spickove bicie, gitarove vyhravky a bezchybne vysky ma uz kde ktora kapela, ale silne skladby, to je stale vzacnejsia deviza... najblizsie sa k tomu fesaci dostanu v zaverecnej Unbelief - song skvelo zacina a graduje, az kym ho totalne nezamorduju maximalne zufalym a nenapaditym refrenom... idem si popravit chut s Immortal Soul...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.